Lidé, kteří utíkají za bezpečím do Evropy, nemají jinou možnost než vydat se do rukou zločineckých sítí. Ty si je kupují a předprodávají jako zboží. Ženy i muži se stávají oběťmi násilí, pašeráků a obchodníků s lidmi, obzvlášť v Libyi.
Fatmě zemřela rodina, když byla ještě hodně malá. Maminka jí zemřela v súdánském Chartúmu, kam ji společně s jejími dvěma sestrami vzala z Eritrey. Fatmu ve 14 letech provdali. O mnoho let později se rozhodla odejít do Libye, odkud se chtěla dostat Evropy, kde by mohla studovat a žít v míru.
Lidé na útěku, kteří se dostanou do Libye, draze platí za každý krok na své cestě. Někteří věří, že platí za cestu z nigerijského Agadezu do hlavního města Libye, Tripolisu. Místo toho se ocitnou úplně jinde, ve městech jako Šeba, Švejrif nebo Bani Walid. Tam je drží v zajetí, dokud nezaplatí další částku, aby je jejich věznitelé pustili nebo dovezli na pobřeží.
Je to tak lukrativní byznys, že soupeřící gangy dokonce napadají konvoje aut s lidmi na útěku. Pasažéry zajmou a jejich rodiny vydírají. Je to velmi rozšířená praxe a zahrnuje systém převodů peněz napříč několika zeměmi. Některé národnosti se zdají být větším terčem než ty ostatní, například Eritrejci. Pašeráci a obchodníci s lidmi je vnímají jako výhodný cíl, protože dokážou získat hodně peněz z eritrejských diaspor v Evropě a Severní Americe.
Podmínky ve skladištích a jinde, kde obchodníci drží lidi na útěku, jsou děsivé. V některých se tísní stovky lidí ve tmě bez možnosti pohybu nebo bez pořádného jídla i několik měsíců. Věznitelé je mučí a zneužívají, aby z nich dostali ještě více peněz.
Do těchto vězení nemáme přístup, ale ošetřujeme některé z těch, kterým se odtamtud podařilo dostat. Například v Bani Walid, kde taková vězení stále fungují.
Viděli jsme zjizvená a polámaná těla. Slyšeli jsme vyprávění o polévání kůže hořícím plastem. O každodenním bití. O mučení během telefonátů příbuzným obětí, aby je donutili zaplatit. To vše se ve velkém měřítku dělo v Libyi i v roce 2019.
Nejde odhadnout, kolik lidí v poušti nepřežije a zemře na následky střelných ran, bití, zranění nebo tuberkulózy.
V posledních měsících se detenční centra zavírají nebo propouštějí své vězně. V některých případech libyjská pobřežní stráž podporovaná EU už neposílá do detence lidi na útěku, které zachytila při pokusu překonat Středozemní moře. Kam ale mohou jít? Jak se vyhnout únosu, nucené práci a dalším nebezpečím? Jak přežít?
Lucie je z Kamerunu. Chtěla odejít do Evropy za svojí dcerou. Pokusila se překonat Středozemní moře dvakrát. Místo toho skončila v detenčním centru a v nevěstinci. Do prostituce ji prodal senegalský „kamarád“, který pro ni měl údajně práci. Aby se vykoupila, musela by sehnat 2 500 dinárů (asi 44 000 Kč).
„Ženy jsou znásilňovány... Když se muž rozhodne udělat vám to 10krát denně, udělá to. Přitom vás uráží, říká vám, že jste jen ku**a, p**a.“
Lucie vypovídá, že v detenčním centru si vás může jako ženu koupit kdokoliv. Jako prostitutku, jako manželku. Za pár měsíců manželství, kdy se k vám může chovat jakkoliv, muž slibuje převoz přes Středozemní moře.
„Když se vám nepodaří přeplavit, jdete do vězení. A další člověk může přijít a koupit si vás, znovu. Prodali mě, nutili mě, znásilnili mě. Nikdy bych si nemyslela, že se mi to stane. Ale stalo, v Libyi.“
V Libyi v podstatě neexistuje místo, kde by ženy či muži na útěku byli v bezpečí. Přitom zoufale potřebují ochranu před bezprostředním nebezpečím, které jim hrozí. Návrhy na zřízení center, které by vedly mezinárodní organizace a kde by se lidé na útěku mohli svobodně pohybovat, různí libyjští mocnáři odmítli.
V Libyi se lidská bytost proměnila ve zboží na prodej.
© 2026 MSF
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)
.jpeg?auto=webp)