BANGLADÉŠ

Od 25. srpna uprchlo z Myanmaru více než 600 000 Rohingů před cíleným násilím, aby hledali bezpečí za hranicemi s Bangladéší. Celkový počet uprchlých Rohingů v Bangladéši se tak vyšplhal na téměř milion. Nově příchozí se s Lékaři bez hranic podělili o hrůzostrašné příběhy o vesnicích, které byly přepadeny a vypáleny, a o všudypřítomném násilí zamířeném proti civilistům. Jen během prvních tří týdnů ošetřili Lékaři bez hranic více než 250 nových pacientů se zraněními souvisejícími s násilím. Patřila mezi ně zranění kulkami, těžké popáleniny, střelné rány, bodné rány a sexuální násilí.

(Úvodní fotografie) Nově příchozí Rohingové čekají, až na ně přijde řada, aby si vyzvedli stavební materiál na přístřešky přidělovaný humanitárními organizacemi, uprchlický tábor Kutupalong, Bangladéš, 13. září 2017 ©AP Photo/Dar Yasin

„Ozbrojenci na nás zaútočili ve středu (3. srpna), bylo to více než 150 mužů. Mogh Ukhatta (označení pro rakhinského starostu) nás předtím shromáždil na písčitých březích vesnického kanálu. Byli jsme tam všichni; oni měli zbraně, takže jsme nemohli nic dělat.“

Pak začali zabíjet muže před námi. Mrtvá těla naházeli do příkopu a zapálili. Pak si ozbrojenci odvedli skupiny žen dovnitř do domů a bodali nás mačetami. Jeden z nich mě bodl kousek vedle vagíny, další do krku. Na klíně jsem při tom držela své děťátko, kterému bylo jen 28 dní. Praštili mého synka něčím těžkým do hlavy a on umřel. Viděla jsem, jak mu praskla lebka a vytekl mozek.

„Jsem ráda, že jsem se dokázala dostat sem, ale nemám tušení, kam půjdu, až mě propustí. Nic tu nemám, jen své oblečení. Nikoho tu neznám a moje dítě je mrtvé. Pokouším se na to nemyslet, ale je to na mě příliš.“

Pětadvacetiletá žena přijatá na kliniku Lékařů bez hranic s bodnými ranami na krku a v podbřišku

Moje rodina měla 22 členů. 19 z toho bylo zavražděno, včetně malých dětí. Přežili jsme jen tři – dva bratři a jedna sestra. Když nám ozbrojenci zapálili dům, myslel jsem, že všichni z rodiny jsou mrtví. Hrozně jsem plakal. Jednou jsme pomýšleli na to se ozbrojencům postavit a bojovat proti nim, ale bylo jich moc a my nemáme žádné zbraně. Můžeme jen umřít, jim tváří v tvář. Celou cestu do Bangladéše jsem brečel. O pět dní později jsem se dozvěděl, že moje sestra je naživu. Podařilo se jí dostat se do Bangladéše a přijali ji do nemocnice. Tam jsem ji našel.

Bratr osmnáctileté pacientky přijaté na kliniku Lékařů bez hranic v Kutupalongu s bodnými ranami a popáleninami

„Vojáci přišli do naší vesnice 30. srpna odpoledne. Starosta nám řekl, že nemáme utíkat, že přišli jen zkontrolovat, zda tu nejsou příslušníci al-Yaquin (původní název Arakanské rohingské armády spásy, známé jako ARSA). 'Neublíží vám, když se shromáždíte na jednom místě a budete spolupracovat,' řekl. Věřili jsme mu a všichni jsme se vydali ke kanálu – ženy, muži, děti i staří lidé.“

Ozbrojenci přicházeli po stovkách. Nejdřív si vybrali z davu muže a přikázali jim lehnout si podél kanálu tváří k zemi. Jejich těla byla ve vodě. Pak je začali opakovaně bodat do zad. Na vlastní oči jsem viděla, jak mi zavraždili manžela. Byl to jen obyčejný farmář, nic víc. Všechna těla spálili najednou. Když viděli to vraždění, pokusili se někteří mladí z davu uprchnout. Dostali se ale jen na hřbitov, zastřelili je zezadu. Byli tam i můj syn a synovec, oběma bylo dvanáct let. Taky zemřeli. Zastřelili i mého otce.

Pak odvedli skupiny žen do domů, kde je bodali a bili. Některé zemřely. Jeden voják mě bodl do krku a do brady. Další mě uhodil do ruky, už si nepamatuji, čím mi ji zlomil. Nějak se mi podařilo dostat se z domu a zalézt do křoví. Pak ozbrojenci dům zapálili. V noci, když odešli, jsem utekla dál do lesa.

Tam jsem našla čtyři ženy z naší vesnice, byly také zraněné a krvácely. Společně, po čtyřech dnech chůze, jsme se dostaly na loď do Bangladéše. Přesné datum si nepamatuji, všechno mám rozmazané. Přišla jsem o šest svých dětí, tři děvčátka a tři chlapce. Nejmladšímu byly tři měsíce. Když jsem utíkala, popadla jsem dítě velké přibližně jako to moje. Myslela jsem, že je to moje miminko. Po chvíli jsem zjistila, že není moje, bylo to cizí mrtvé dítě. Mělo rozříznuté břicho.

„Dva týdny předtím hledali ozbrojenci společně s vůdcem vesnice členy ARSA. Ale žádní tam nebyli. Předchozí den opustili zemi a odešli do Bangladéše, své rodiny odvedli s předstihem. Mysleli jsme si, že nebudeme mít žádné potíže. Trpím kvůli al-Yaqin. Nepřinesli nám nic dobrého. Ztratila jsem svého muže a šest dětí, už mi nic nezbylo. Nežiju, to jen tak vypadá.“

Pacientka z Maungdaw, ošetřená Lékaři bez hranic se zraněními způsobenými násilím.

Kliniky a nemocnice Lékařů bez hranic v oblasti Cox´s Bazar zaznamenaly strmý nárůst počtu lidí hledajících lékařskou péči. Od 25. srpna do 7. října ošetřily týmy Lékařů bez hranic více než 30 000 pacientů. Kvůli velmi omezenému přístupu k lékařské péči v Myanmaru a po dlouhé a nebezpečné cestě pěšky do Bangladéše trpí mnozí nově příchozí závažnými potížemi, včetně hluboce zanícených ran, akutního vodnatého průjmu, zápalu plic, podvýživy, je u nich podezření na spalničky nebo hrozí vážné porodní komplikace.

Lidé sem přicházeli v příšerném stavu. Někteří vyprávěli, že zůstali uvězněni v zapálených domech. Ošetřovali jsme děti bez doprovodu, které ztratily své rodiny. Jedna žena přinesla droboučké novorozeně, které našla v trávě na hranici. Teď o něj pečuje stejně jako o své vlastní děti. Léčili jsme mladou dívku s ránou na hlavě a o pár hodin později jsme přijali její matku s vážnými popáleninami. Řekly nám, že z celé rodiny přežily jen ony.

Konstatntin Hanke, lékař pracující pro Lékaře bez hranic

Slyšel jsem hrůzyplné příběhy od žen, které ztratily své muže, když se sem pokoušely dostat. Strávily celé dny chůzí s malými dětmi po přeplněných cestách plných aut jedoucích v obou směrech. Některé děti srazila a zabila auta. V jediném okamžiku se tak zhroutila bezpečná budoucnost, kterou se snažily zajistit svým rodinám. Je to tragédie na individuální úrovni. Vynásobte si takové příběhy pětsettisíckrát a pochopíte, jak strašlivá je to situace.

Kate White, krizová zdravotní koordinátorka Lékařů bez hranic

21. srpna sem přišlo asi třicet vojáků a vypálili do základů náš dům a devět dalších. Můj syn byl doma a spal. Já jsem byla venku a hledala jsem dvě krávy a kozy, které se zaběhly den předtím. Bylo to ráno. Když jsem se vrátila, viděla jsem hořet ostatní domy, a pak jsem si všimla, že hoří i střecha toho našeho. Slyšela jsem uvnitř křičet syna a s pomocí přikrývky jsem ho zachránila. Už skoro hořel, když jsem ho vytáhla. Dvě další děti v domech uhořely.

Matka 25letého pacienta léčeného s popáleninami na 50 % těla

Nedávno jsme přijali dívku, kterou přinesl místní dobrovolník, který ji našel na cestě. Nemluvila, byla surově zbitá a vážně traumatizovaná. Neznali jsme její jméno a vůbec nic jsme o ní nevěděli. Jen jsme vedle ní celý den seděli a ona začala pomalu dělat pokroky. Někdy pacienti potřebují hlavně nebýt sami. Můžeme u nich jen sedět, dát jim napít, poskytnout pohodlí a péči na bezpečném místě a čekat, až zase přijdou k sobě.

Dr. Cindy Scottová, psycholožka Lékařů bez hranic

I před současným přílivem uprchlíků žili Rohingové v Bangladéši v otřesných podmínkách. Nyní tu vzniká obrovské množství provizorních přístřešků, lidé žijí v nebezpečných, přeplněných a nehygienických podmínkách s minimální ochranou proti živlům, bez toalet a s téměř nulovým přístupem k pitné vodě.

Uprchlíkům poskytujeme pomoc, ale míra potřebné asistence a enormní počet příchozích znamená, že na většinu se pomoc vůbec nedostala. Příšerné životní podmínky jsou příčinou mnohých zravotních rizik – pokud propukne jakákoli epidemie, následky budou katastrofální.

Hlavní problém představuje stále přístup k potravinám, mnoho Rohingů dostane jen jednu misku rýže za den. K osadám nevedou žádné silnice, takže mnoho lidí zůstává bez pomoci. Lékaři bez hranic navyšují počet operací na maximum, ale je třeba mnohem rozsáhlejší pomoc.

Ozbrojenci přišli ráno 28. srpna. Všichni jsme byli namačkaní na břehu kanálu Phurma khal (vlévajícícho se do řeky Naf). Nejdřív začali zabíjet muže. Bili je, stříleli a bodali. Pak ozbrojenci odvedli ženy a děti ve skupinách do různých domů ve vesnici. Mě odvedli do jednoho domu spolu se sedmi ostatními. Tam mě dvakrát bodli do hlavy a hrozně mě zbili. Když se setmělo, dům zapálili. Nemohla jsem se pohnout, ležela jsem na zemi. Ale když se zřítily hořící části střechy a začaly na mě padat, vyplazila jsem se ven do džungle. Tam jsem našla tři další ženy z vesnice a společně jsme se dostaly do Bangladéše. Nějací bangladéšští muži mě přivedli sem na kliniku.

Osmnáctiletá pacientka z Maungdaw přijatá s bodnými ranami a rozsáhlými popáleninami

Ozbrojenci čas od času přicházeli. Říkali: „Vy jste al-Yaquin, ukažte nám, kde jsou špatní lidé.“ Nevěděli jsme, kdo ti lidé mají být. Muži uprchli a ženy a děti zůstaly samy doma. Vybrali si hezké dívky a ty znásilnili, některé z nich odvlekli i do vojenských táborů. Některé ženy znásilněné ozbrojenci dorazily včera. Ozbrojenci ničí domy a zabíjejí krávy a kozy, ničí naši úrodu.

Čtyřčlenná rodina z Maungdaw

„V Barmě jsem šel jednou do nemocnice kvůli boulím na zádech a na krku. Ale nepomohli mi, protože jsem neměl na zaplacení. Mám bolesti, ale nemůžu s tím nic dělat. Do Bangladéše jsem přišel se svými šesti dcerami a se svou ženou před třemi dny. Jsem starý a zdraví mi neslouží. Špatně chodím, protože mě bolí levá noha, tak nám trvalo dlouho dostat se sem. V mojí vesnici jsou tři vojenské základny, jedna na východě a dvě na západě.“

Počítal jsem dny; bylo to šestnáct dnů předtím, než jsem odešel, když začali zabíjet lidi a zapalovat domy v jiné části města. Ozbrojenci se zaměřili na mladé lidi, chlapce a děvčata. Dva dny předtím, než jsme odešli, jsem na vlastní oči viděl, jak zabili mladé chlapce. Podřízli jim hrdla.

Den předtím, než jsme odešli, přišli ozbrojenci kolem šesté ráno do naší části města a řekli: „Do osmi večer opusťte město. Každý, kdo tady zůstane, bude zabit.“ Odešli jsme ještě tu noc. Tou dobou už bylo mnoho domů ve městě vypálených. Abychom se dostali sem, museli jsme přejít mnoho kopců a přebrodit řeku. Chůze mi dělala problémy, měl jsem velké bolesti. Nejedli jsme, ani nepili, měl jsem strašný hlad. Po cestě jsme viděli veliké množství těl, ten zápach byl příšerný.

„Teď bydlím v cizím domě. Je tu také moje žena a jedna z mých dcer, další dcery jsou v jiných domech. Majitele tohoto domu znám už dvacet let a věděl jsem, že tady bydlí, takže jsem se vyptával místních, dokud jsem ho nenašel. Jsem velmi vděčný, že tu můžu být. Nedávno mi ale řekli, že už mi nemohou dál pomáhat s bydlením a sháněním potravin. Je to opravdu těžké, nemůžu pracovat, protože nemůžu chodit. Kdybych mohl, žebral bych na cestě jako ostatní. Nevím, co dělat; nevím ani, kde najít celtu nebo bambus. Jak můžu postavit stan z ničeho?“

Jednašedesátiletý muž z Buthidaung, s velkým měkkotkáňovým nádorem na zádech a na hrdle.

Lékaři bez hranic působí v Myanmaru v Rakhinském státě již 25 let, ale v současné chvíli není v jejich silách poskytnout Rohingům tolik potřebnou urgentní zdravotní péči. V září žádali Lékaři bez hranic myanmarskou vládu o zajištění okamžitého a ničím neomezeného přístupu do Severního Rakhinu pro nezávislé mezinárodní humanitární organizace s cílem zmírnit masivní humanitární potřeby. Naše možnosti dostat se do cílových lokalit a podpořit Rohingy v tomto státě se však od té doby ještě zhoršily. Uprchlíci pokračují v exodu do Bangladéše a přináší nová svědectví o pokračujícím násilí.

Podpořte sbírku Lékařů bez hranic na pomoc v rohingským uprchlíkům:

#GivingTuesday: Pojďme pomoci 50 000 lidem v Bangladéši